Nesjtrašnější válka v lidských dějinách osobně poznamenala také rodinu Vladimíra Drtila. Ve svém zamyšlení vybízí k poučení z chyb minulosti. 

V současné době si připomínáme 70. výročí konce druhé světové války. K tomuto výročí se koná řada pietních akcí. Část občanů je k těmto pietní akcím netečná a považuje vše za zbytečné víření minulosti. Mnoho z nich je ve vleku dnešní materialistické společnosti, a berou to dokonce za plýtvání finančními prostředky. Mrzí mě, že zejména mladí lidé nad minulostí nepřemýšlí, jak by bylo potřeba. Chtějí žít a užívat současnost. Naše minulost už jim nic neříká. Pietní akce berou za věc funkcionářů, politiků a za určitý folklor pamětníků. Je velká škoda, že jsme zatím nenašli formu, jak jim tu dobu přiblížit. Přiblížit jim, že svoboda a demokracie se vykupuje životy, a že 70 let míru bylo draze zaplaceno. Dobrá znalost minulosti by jim umožnila chápat současnost.

Všichni, kteří prožili válku, si ve svých tužbách kladli a kladou na první místo mír. A není divu. 19. dubna 2015 jsem se zúčastnil pietní akce k 70. výročí vypálení Ploštiny. Osud této valašské osady je poznamenán bestiálním vyvražděním 24 jejich obyvatel. Tyto nelidské činy se odehrály pouhých 19 dní před ukončením války. Právě na tomto místě v místním muzeu před fotografii mého otce se mi vrátily vzpomínky. Byly velmi chmurné a přátelům jsem třesoucím hlasem vyprávěl, co na konci války potkalo naši rodinu.

Můj otec byl členem odbojové skupiny Naše pravda, která se po celou válku snažila vzdorovat nacistické tyranii. Bojovali pro sebe, své děti i další generaci o to nejcennější, co máme – svobodný život. Za to zaplatili svými vlastními životy. Na základě udání konfidenta gestapa Františka Šmída, podle dobového tisku mu podzemí Moravy přezdívalo Velký Franta, začalo v únoru roku 1945 masivní zatýkání. Bylo zajato mnoho odbojářů. Můj otec spolu s 34 spolubojovníky byl v průběhu několika dnů převezen do Brna a uvězněn v Kaunicových kolejích.  Z toho místa o něm máme poslední zprávy od očitých svědků. Po jednom z mnoha krutých výslechu, kdy bylo jeho bezvládné tělo vhozeno na celu, po probrání volal jméno mojí maminky a prosil o odpuštění. Jeho krutý osud, který následoval, znám už pouze z dokumentace zpracované těsně po válce. 7. dubna byl naložen do transportu v rámci skupiny s razítkem nežádoucí a převezen do koncentračního tábora Mauthausenu. Tam transport dorazil 10. dubna a hned ten den byli zavedeni do plynových komor a popraveni. Tak zahynul můj otec a jeho spolubojovníci. Vše se odehrálo pouhé dva dny před osvobozením Mauthausenu americkou armádou!

Oba kruté příběhy z války mají jedno společné. Stalo se to až na samém sklonku války těsně před osvobozením. Co za zrůdnou ideologii a lidi mohlo takto činit až do samého konce? Ten nedostatek citu a lidskosti nedává žádný smysl! Ale otázek je mnoho. Proto považuji za strašně důležité znát minulost, zajímat se současnost, aby se takové věci třeba i v jiné formě už nikdy neopakovaly.

Chci Vás pozvat, abyste přišli uctít památku těch, kteří pro naši budoucnost a svobodu obětovali to nejdražší – svůj vlastní život.